BRNO – varhany Mathis

Brno má nové varhany, jejichž význam přesahuje regionální hranice

Už jste si všimli, že jméno člověka někdy jakoby předznamenává jeho osobnost? Nebo základní vlastnosti? Jistě, jsou jména v tomto směru zcela indiferentní, jindy však je uvedená skutečnost zřejmá. Zda něco takového vyplývá z dob dávných, kdy bylo možná pro někoho ustanoveno z moci úřední třeba příjmení Pokorný jen a jen proto, že se někomu takovým dotyčný člověk jevil, to je jeden z možných výkladů. V dalších generacích příslušníků daného rodu však oni Pokorní zdaleka pokorní být nemusejí, to je jasné. Stejně tak třeba pan Zedník nemusí být zedníkem, ale instalatérem. Jeden takový působí na pražském Žižkově, jak jsem se nedávno přesvědčil. Někteří lidé ale čest svému jménu dělají, respektive naplňují třeba svým chováním dokonale představy, jaké bychom o nositelích daného jména mohli mít, aniž bychom je osobně poznali.

Tento článek však bude o varhanách, i když tak můj první odstavec nevypadal. Páter Jan Martin Bejček, OSB, vesnický farář v Letonicích u Vyškova na Moravě, však dělá čest svému jménu a má s varhanami více společného, než by se dnes u katolického kněze přepokládalo. Všichni asi tuší, že subordinace platí v církvi za jeden ze základních principů hierarchických, podobně jako je tomu v armádě. Je to nejen pochopitelné, ale i naprosto správné. Vždyť co se pak děje, když veřejně vystoupí proti názorům „své“ většiny třeba takový mistr Jan Hus, také katolický kněz. Nastane totální chaos, musejí se řešit problémy, panují zbytečné nejasnosti. A co hůř, vyskytnou se pak i následovníci, kteří si na názory prvního z neposlušných dovolí navázat. Trvá mnoho staletí, než si připustíme, že ten člověk sice neměl úplně ve všem pravdu a docela jistě měl ledacos z toho, co řekl nebo napsal, odvolat, nicméně ono upálení nebylo něčím, nač bychom směli být pyšní, protože on byl přes to všechno opravdu „Někdo“.


Na tomto světě se ovšem kromě upalování dá škodit člověku i řadou dalších způsobů. Ani ty nejsou leckdy moc hezké. Je nabíledni, že různým způsobem bývají pronásledováni spíše lidé, kteří něco dělají, o něco se snaží, někdy i navzdory mínění druhých, zejména svých nadřízených, než ti, jimž o nic moc nejde, drží ústa a krok, nevymýšlí si blbosti a zkrátka vůbec nevyčnívají z řady.

Páter Bejček patří k těm prvým. Čím dle mého vyčnívá? Naznačil jsem už, že zájmem o varhany. To by ovšem nebylo nic tak mimořádného. Takových je mezi námi relativně dost. Jsou i tací, kteří kvůli svému zájmu varhanám v dobré víře sice, ale přesto výrazně škodí. To zejména tehdy, když nechají přestavět historický nástroj jenom proto, aby jim samotným se na „jejich“ konkrétním nástroji u nich v kostele pohodlněji hrálo. Ono stačí jen trochu přiříznout varhanní lavici, abych neseděl tak vysoko, protože mě jinak bolí záda, a už je kus historické matérie v čudu. Nebo přiříznout pár píšťal, abych mohl na „svých“ varhanách hrávat i barokní hudbu. Těch případů je hodně a nikdo jim nezabrání. Ten, kdo by byl schopen a ochoten takové záměry některým „milovníkům” varhan rozmluvit, přicházívá zpravidla s křížkem po funuse. Ale zpět k páteru Bejčkovi.

Pracoval například oficiálně více než deset let v diecézní organologické komisi, která měla v brněnské diecézi na starosti stav varhan. Pak se však znelíbil. Měl své vlastní názory, nesouhlasil například s tehdy prováděnou takzvanou „přestavbou“ hlavních dómských varhan v Brně na Petrově, díky níž byl původní vrcholně romantický nástroj bratří Paštiků z Prahy z roku 1909 nenávratně zničen, a tak byla komise v únoru 2009 raději brněnským biskupem zrušena.

Profesi, starající se o varhany, se říká organologická, existuje u nás na dvou úrovních. Na té církevní, kdy každá diecéze má svého organologa nebo organologickou komisi, a na úrovni státní správy, kdy centrální metodické pracoviště existuje v rámci Státního ústavu památkové péče a další pracoviště, která také ovlivňují situaci okolo varhan a jejich ochrany, spadají do působnosti obcí s rozšířenou pravomocí neboli dříve okresů. Ta už nejsou odborná, přesto právě ona vydávají závazná stanoviska opatřená úředním razítkem. (Teď nevím, zda bych sousloví závazné stanovisko neměl psát s velkým počátečním písmenem, ale na druhé straně, mnozí varhanáři je píší a vyslovují s největším sebezapřením až despektem). O problémech nesoučinnosti mezi jednotlivými orgány státní správy a mnohdy obtížné komunikaci mezi státními a diecézními organology napíšu zase někdy příště. Předesílám jen, že podle mě nejsou jedni hodní a druzí zlí, problém je, jak to v životě bývá, daleko složitější.

Zase jsem utekl od pátera Bejčka, ale slibuji, že už naposledy. My se vlastně moc neznáme, kdysi jsem jej potkal v komisi jednající o restaurování varhan v Jihlavě u sv. Ignáce. Pár let poté jsme spolu telefonicky mluvili o projektu nových, kvalitních varhan pro Brno. Moc jsem nevěřil, že se mu něco takového podaří. Jenže ideu, o které se mnou mluvil, uvedl za dalších pár let v život. A ne ledajak. Samozřejmě měl spoustu konzultantů a spolupracovníků. Ale je zřejmé, že ve všem byl on tím hlavním hybatelem.


Především se mu podařilo získat peníze v řádu milionů. Což je záslužné a někdy se to někomu vydaří. Až tak překvapivé to ale zase není, musíte mít výdrž a trochu toho štěstí. Co je ale přímo fascinující? Navrhl, že jezuitský kostel v centru Brna, který byl na konci války rozbombardován a přišel o své původní varhany, si zaslouží varhany koncertní, velké a kvalitní. To je myšlenka, která se v současné době z principu vlastně téměř nedá realizovat. Díky našemu zákonu o veřejných zakázkách má vždy zdaleka největší, či někdy i výhradní šanci jen nabídka nejlevnější. Světové firmy se cenově pohybují mezi pěti až čtyřiceti tisíci euro za jeden rejstřík. Cena pět tisíc euro za rejstřík může často znamenat, že firma pracuje ve svépomocných podmínkách a je závislá na mnohdy nekvalitních subdodávkách, cena čtyřicet tisíc či více představuje zpravidla špičkovou kvalitu v oboru.


Pro varhanářské firmy je dnes těžké získávat dostatek práce, proto i řada velkých a proslavených firem působících po Evropě sklouzává občas, zejména vyrábí-li pro zákazníky ve východní Evropě (omlouvám se, ale rozdělení na dva světy v některých oblastech obchodování stále platí), ke kvalitě nikoli příkladné (o tom snad také někdy příště).

Jak se dokázal páter Bejček prokousat a probrodit nástrahami mu v cestu kladenými, to opravdu nedokážeme nikdo dost pochopit ani docenit. Varhany nakonec postavila firma z nejlepších, totiž švýcarské varhanářství Mathis, které patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Varhanáři nástroj neošidili. Dvakrát jsem si na něj v minulých měsících zahrál, měl jsem v Brně i studenty z pražské AMU, takže jsem varhany mohl slyšet v plné parádě i zdola z kostela. K výtvarnému řešení je možné vznést subjektivní námitky, koneckonců se jedná o řešení moderní, které vzbuzuje vždy emoce, vzpomeňme třeba na Tančící dům v Praze. Mé oko na něm vždy spočine, jedu-li okolo, ale mnozí jej nesnášejí.


U varhan jsou ale daleko důležitější jiné věci. Mám-li hodnotit a nezatěžovat čtenáře detaily, pak tedy především koncepce, která umožní optimálním způsobem hrát literaturu, pro kterou je nástroj určen, dále zvuk a jeho vlastnosti samy o sobě, ale i v kontextu s prostorem kostela, a konečně kvalita traktury a její schopnost vyhovět hráči, čili dokonale reagovat na jeho prstové pokyny. Třešničkou na dortu je spolehlivý systém volby volných kombinací, který je dnes u velkých varhan brán za nezbytný. Jindy a jinde bývá elektronika naopak pověstným mátovým lístečkem (viz známý klip britské komediální skupiny Monty Python).

Podle mého názoru nové brněnské varhany ve všech zmíněných důležitých atributech vyhovují na výbornou. Brno tak dostalo po velmi dlouhé době pořádné varhany, které potřebovalo a které si právem zaslouží. Zásadně nesouhlasím s občas slýchaným názorem, že se za ty peníze mohlo u nás postavit raději vícero varhan levnějších, které by také vyhověly. Takovému uvažování by nikdo neměl popřávat sluchu, posouvá nás k věčnému lpění na rovině amatérismu a podprůměru.


Páter Jan Martin Bejček opravdu dělá čest svému jménu. Za podpory města Brna, Jihomoravského kraje, jezuitského řádu i svého opata a spolubratří benediktinů z dolnorakouského Göttweigu dokázal něco mimořádného. Býval bych čekal, že po splnění heroického činu, jaký si na svá bedra málokdo troufne naložit, bude spokojeně odpočívat. Nadále platí, že se nijak osobněji nestýkáme. Nebyl jsem ostatně ani zdaleka jediný profesionální varhaník, s nímž konzultoval a konzultuje své projekty a svá řešení, kterými tak i dnes vychází vstříc dalším a dalším prosbám a potřebám jeho kolegů kněží z různých míst na jižní Moravě i jinde.


Jednu jeho novou myšlenku, o které jsem se doslechl a která prý pomalu nabývá jakési podpory, bych rád vám čtenářům dále předal, protože se mi moc líbí. Představte si kostel v menším jihomoravském městě – konkrétně ve Slavkově u Brna. Na malé město jde o stavbu dostatečně velkou, ale vybavenou varhanami nevalné úrovně. Páter Bejček usoudil, že v Čechách ani na Moravě nemáme žádné varhany, které by byly opravdu vhodné pro interpretaci francouzské symfonické literatury počínaje Franckem a konče Viernem, Widorem, Messiaenem a podobně. Všechny nástroje, na kterých u nás tuto hudbu provozujeme, mají svá výrazná stylová nebo dispoziční omezení. Ve Francii i ledaskde jinde ve světě zní tato hudba vždy o poznání lépe.


A tak dle jeho zpracovaného mezinárodního projektu má jít o stavbu nových koncertních varhan francouzského stylu (Aristide Cavaillé-Coll, 1811–1899) pro autentickou interpretaci francouzské romantické hudby. Šlo by o jedinečný nástroj v rámci České republiky, navíc ve stylově odpovídajícím prostředí farního slavkovského kostela Vzkříšení Páně. Ve městě, které je, i se svým širokým okolím, s francouzským vlivem od roku 1805 pevně historicky spjato. Stavba varhan má být svěřena francouzské varhanářské dílně, protože Francouzi nástroje tohoto typu umějí dodnes moc dobře postavit. Tyto varhany by měly být věnovány památce obětí slavkovské bitvy Tří císařů v roce 1805 a mohly by je podpořit francouzská i česká vláda a město Slavkov. V této souvislosti nemohu nevzpomenout na úspěšný pražský projekt restaurování Týnských varhan, které postavil v roce 1673 rodák z Kolína nad Rýnem, v Čechách tehdy naturalizovaný Němec Hans Heinrich Mundt. Týnské varhany restaurovala v roce 2000 firma Johannes Klais z Bonnu. Zaplaceno dostala od institutu německé vlády určeného k podpoře hudby na Východě Evropy. Takže výrazný mezinárodní precedens by tu byl.

Otče Bejčku, gratuluji, děkuji a přeji mnoho dalších úspěchů.

***

V jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně stály do rozbombardování kostela na konci druhé světové války barokní varhany Tomáše Schwarze z roku 1744. Nové varhany postavila v roce 2014 švýcarská firma Mathis (Näfels). Mají ve třech manuálech a pedálech celkem čtyřicet osm rejstříků. Traktura hrací je mechanická, spojky také mechanické, rejstříková traktura je dvojitá, čili mechanická s dodatečnými setzery. Dispozici varhan najdete na stránkách www.mathis-orgelbau.ch nebo na stránkách Nadačního fondu Campianus (www.campianus.eu).

Jaroslav Tůma, 17/3/2015 (psáno pro OperaPlus)
Foto archiv, M. Schmerková/MMB, archiv NF Campanius, V. Kobza ml.

Posted in Články.

Leave a Reply