MEKKA VARHANÍKŮ ZLATÁ KORUNA

Zlatá Koruna je malebná jihočeská obec nedaleko Českého Krumlova. Má bohatou historii a pro návštěvníky této lokality je největším lákadlem zejména stejnojmenný středověký klášter. V něm se skrývají vzácné varhany, na jejichž význam se snaží poukázat pilotní ročník projektu Zlatá Koruna – Mekka varhaníků.

Jaroslav Tůma a účastníci kurzu - Zlatá Koruna 2016 (foto Jaroslav Tůma)
Jaroslav Tůma a účastníci kurzu – Zlatá Koruna 2016 (foto Jaroslav Tůma)

Samotné varhany postavil v roce 1699 jeden z nejvýznamnějších českých varhanářů baroka Abraham Starck z Lokte. Tento dvoumanuálový nástroj se dochoval téměř beze změn do dnešních dnů. Podobných nástrojů máme v Čechách jen málo, a proto je nutné o takové skvosty náležitě pečovat. V současné době je nástroj provozuschopný, nicméně by potřeboval generální opravu a kvalitní restaurátorský zásah.Continue reading

KUKS

O barokní perle Kuks, hořických trubičkách, varhanách a zmarněných příležitostech

V souvislosti s uměním se často mluví o pravdivosti. O pravdivosti či opravdovosti psávali a píší mnozí. Třeba Leoš Janáček, jehož jeden fejeton jsem v minulém svém příspěvku aktualizoval. Opakem pravdivosti je lež nebo podvod. Slova hanlivá, snad až hrubou nelibost vzbuzující.

Budu mít tu čest a potěšení letos vystoupit v představení Řehoř na skále (podle románu Thomase Manna Vyvolený) na bohulibé akci, kterou už popatnácté organizuje pan Stanislav Bohadlo, hudební vědátor, profesor Univerzity Hradec Králové a nadšený popularizátor Kuksu, zároveň i obdivovatel prapůvodního stvořitele Kuksu, Františka Antonína hraběte Šporka. Jedná se o Theatrum Kuks, festival divadelní, hudební, barokní i současný. Proto jsem za Stanislavem do Kuksu minulou sobotu při cestě do Polska opět nakrátko zavítal.Continue reading

BERTRAMKA POPRVÉ

Leoš Janáček zvoní na poplach

Jak známo, Leoš Janáček byl nejen hudebním skladatelem, ale také pilným glosátorem dění, často nikoli jen čistě hudebního. Psal nápadité a čtivé fejetony pro Lidové noviny, jeden takový najdete v ročníku XXXVI, číslo 256, vyšel dne 20. května 1928, což je zároveň rok Janáčkova úmrtí.

K výročí jsem chtěl cosi poznamenat, ale dostávám se k tomu až dnes. Pro svůj text si vypůjčím Janáčkův název fejetonu Zvoní na poplach a několik citací z něj. Autor psal o zrezivělém zvonku v Bertramce:

„Rez prolezla i rukojeť; teď se nám i ulomila. Zvonečku z let kolem 1780! Zvávals ku stolu, teď zvoníš na poplach. Po schodišti vylámaném, zaskleněnou chodbou k pokojům, v nichž bydlel, hoštěn rodinou Duškovou, Wolfgang Amadeus Mozart roku 1787….”Continue reading

DRUHÁ CENA PAVLA SVOBODY V LIPSKU

Varhaník Pavel Svoboda je ve finále bachovské soutěže v Lipsku

V mimořádně těžkém soutěžním hudebním klání v Lipsku, které v tyto dny sleduje celý kulturní svět, došlo k senzaci. Mezi tři finalisty Mezinárodní soutěže Johanna Sebastiana Bacha, konané od roku 1950, se dostal po neuvěřitelných šestatřiceti letech opět Čech. Je jím mladý varhaník Pavel Svoboda (1987), kterého odborná i širší veřejnost již zná jakožto laureáta Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro.Continue reading

PRAHA – SÁL MARTINŮ

Pražské varhany (3): Sál Martinů – Lichtenštejnský palác, HAMU v Praze

…Díky vstřícnosti a mimořádné pečlivosti varhanářů jsme zkusili uplatnit v uplynulých měsících na Sále Martinů způsob ladění, který není zrovna obvyklý. Pan Vladimír Turnwald i jeho kolega a spolupracovník pan Václav Vála snášeli mé pokyny a vracení se k už naladěným tónům chvílemi těžce, ale přesto trpělivě. Připustili, že experiment má cosi do sebe…

Začal-li jsem svůj nepravidelně uveřejňovaný cyklus článků o pražských varhanách psaním o nástroji dosud neexistujícím (nové varhany pro katedrálu – tuto část našeho seriálu najdete zde) a skočil-li jsem pak rovnýma nohama k tomu nejlepšímu, co zde máme (varhany Hanse Heinricha Mundta v kostele Panny Marie před Týnem – najdete zde), mnozí asi očekávali, že buď budu pokračovat svými nástroji nejoblíbenějšími, nebo postupovat nějak časově chronologicky. Avšak mně je bližší obracet se aktuálně tam, kde mne zrovna něco důležitého napadne, či kde mne nástroj sám od sebe k něčemu ponoukne.

Přestože odjakživa tvrdím, že akustika Sálu Martinů není pro varhany nijak zvlášť příznivá a také že stávající nástroj od firmy Rieger-Kloss z poloviny devadesátých let minulého století je velmi problematický, užívám si jej se svými studenty varhanní hry na HAMU opravdu požehnaně. Jde o dokonalé naplnění lidového pořekadla „odříkaného chleba největší krajíc”.Continue reading

NEVYCHOVANOST SVĚTEM VLÁDNE (2)

Nářek v chrámu Páně

Nebývá zvykem, aby autor příspěvku takto navazoval na svůj vlastní zveřejněný text. Na vysvětlenou musím předeslat, že ze všech reakcí, jichž jsem po zveřejnění článku Chvály „konzerv“ (najdete zde) dostal na svoji soukromou e-mailovou adresu překvapivě mnoho, stojí několik za to, abych se o ně s vámi podělil.

První e-mail přišel téměř zároveň s vydáním článku, což bylo dopoledne na svátek sv. Štěpána. Psal jsem svůj text o předchozí noci vzápětí po božíhodovém koncertě a ještě nad ránem odeslal, což bývá nutným osudem recenzentů; v tomto případě ale o recenzi samozřejmě nešlo, spíše o vyjádření zoufalství nad úpadkem mravů rodičů malých dětí. Hned se ukázalo, že pisatel Operu Plus ještě ani nečetl, šlo totiž o zvědavý dotaz návštěvníka dotyčného koncertu, ke kterému se za chvíli vrátím.

Po svátcích se mně ozvalo také několik kněží, kteří mě upozornili, že také oni sami při mších velmi trpí křikem a lomozením dětí a neschopností jejich rodičů je buď uklidnit, či se s nimi vzdálit. A s nimi že trpí i celé společenství věřících v kostele přítomných, dokonce se tak děje i v případech, kdy mají rodiče s dětmi rezervovány oddělené prostory v přilehlých místnostech, kam je dění v kostele obrazem i zvukem přenášeno. Taková účast na mši svaté je tedy samozřejmě pro všechny přítomné platná.

Psalo mi i několik dalších přátel ve smyslu, jak moc jim neklid v kostelích vadí, nicméně že se stydí rodičům dětí něco říci, aby sami nebyli považováni za nezdvořilé a netaktní a malé děti nemilující. Vzpomínám si, že první excesy tohoto typu se ale dály už dávno, například nikdy nezapomenu na geniální kázání Patera Jiřího Reinsberga při jedné mši sv. v kostele Matky Boží před Týnem. Vysvětloval v něm humornou formou, kterak hlučící děti vadí soustředění věřících, a hlavně, že mnozí rodičové vodí děti do kostela vlastně někdy i proto, aby se svými ratolestmi pochlubili a tím že tedy hřeší těžkým hříchem pýchy. Během onoho kázání postupně většina rodičů nenápadně mizela s uzardělými tvářemi. Pater Reinsberg ovšem neopomněl zároveň sdělit, že má děti rád, že se však třeba rodiče mohou vystřídat, pokud chtějí být na mši svaté, což je samozřejmě žádoucí. Celé osazenstvo kostela se při jeho promluvě usmívalo a některé Paterovy formulace dokonce vzbudily hlasitý smích.

Já mám děti také rád, ale mám pocit, že se situace stále zhoršuje. Hlasité projevy hloučku vřískajících dětí už školou povinných, kterak se honily v jednom pražském evangelickém kostele se psem (!) okolo lavic a dalšího imobiliáře, to mi byl vskutku divný pohled. Sice se nekonala právě bohoslužba, pouze jsem měl zkoušku varhan, ale i tak.

Nyní už cituji z e-mailu návštěvníka koncertu:

Vážený pane docente,
mám dotaz k závěrečné improvizaci včerejšího koncertu v kostele sv. … 
(vynechal autor) v Praze. Při Vaší poslední improvizaci v kostele brečelo nějaké dítě a mužský hlas na to zareagoval hlasitým projevem. A Vy jste na to zabouřil na varhany.

Bylo to vše náhoda, že nějaké dítě během koncertu rušilo poslech, posluchač toho měl dost a svým řevem dal najevo, že se mu to nelíbí a Vy jste toho při improvizaci využil a zareagoval na to svou hrou, nebo zápletka s dítětem a posluchačem byla zinscenovaná a šlo ve skutečnosti o hudební ztvárnění vraždění neviňátek (brekot dítěte jako naříkání neviňátek, zařvání posluchače jako příkaz Heroda)?

S pozdravem … (jméno tazatele vynechal autor)

Nelenil jsem a obratem odpověděl:

Vážený pane,
děkuji Vám za Váš e-mail a věcný dotaz. Zápletka předem zinscenována nebyla. Podstatou improvizace je, že kromě určitých předem za leta mnohokrát vyzkoušených různých hudebně logických postupů je vše ostatní opravdu dílem okamžiku. Poslední improvizace se z pod mých rukou vyvinula poněkud bouřlivě právě následkem mimořádně intenzivního dětského pláče naprosto spontánně. Zvukový doprovod mužského hlasu byl také velice spontánní a Váš mimohudební výklad je velmi nosný a významově přesvědčivý. Jsem Vám za něj vděčný.
Váš Jaroslav Tůma

Obzvláště zajímavý a poučný byl pro mě obsah e-mailu, který jsem dostal od svého přítele ze středně velkého města. Dovoluji si z něho vyjmout:

… Chování návštěvníků chrámů při koncertech je u nás, alespoň myslím, zatím velmi spořádané až příkladné, tam my problém nemáme. Ovšem chování dětí (a já říkám: hlavně jejich netečných rodičů!) při bohoslužbách je už za hranou a zvažuji, že budu jezdit do jiné farnosti, bude-li to tam ovšem lepší. Slyším nad sebou samozřejmě ono „Nechte maličkých přijíti ke mně, neboť jejich…“, na druhou stranu už se v tom neutuchajícím hluku prostě nedokážu sám soustředit…

Napíšu Vám jednu historku: Říká se, jak jsou jižanské národy hlučné, pokřikující atp. Nevím, obecně to možná platí, ale v kostelích určitě ne! Tam bychom se od nich mohli (a měli!) co učit. Vzpomínám na jednu nedělní mši na Yucatánu v kostele v Playa del Carmen. Přišel jsem o dost dřív, abych si sedl. A opravdu bez problémů jsem se posadil doprostřed chrámové lodi. Desítky, spíše stovky lidí byly ovšem venku. Každý s sebou přinesl spoustu jídla, byly tam připraveny stoly, džbány s limonádami (bylo kolem 32 °C).

Pak ke mně přišel pán a velmi slušně mě požádal, abych si sedl jinam, že ta místa jsou vyhrazena pro niños…

Zvenku pak nakráčely dva zástupy dětí, kluci v modrých tričkách doprava, děvčata v bílých a růžových tričkách doleva, u každé skupiny po dvou třech náctiletých jako „dozor“, který ovšem v podstatě nebyl potřeba. Rodiče a dospělí zaujali místa po bocích a mše, v níž kněz střídal španělštinu s angličtinou, byla veselá a přitom navýsost spirituální. Hučela spousta větráků (klimatizace tam nebyla), lidé se potili a prakticky každá žena měla vějíř. Všichni se usmívali a byli v pohodě. Přitom si určitě nemyslím, že by desetileté dítě české a mexické mělo rozdílnou potřebu běhat, mluvit a povykovat. Nu, jiný kraj, jiný mrav – možná je to lepší na Moravě?

Dvě věty závěrem: Bohužel, nejde zdaleka jen o palčivý problém koncertů či bohoslužeb v kostelích. S rušícími dětmi a jejich netečnými rodiči se nezřídka setkávají i návštěvníci koncertních sálů a divadel.

Jaroslav Tůma, 18/1/2016 (napsáno pro OperaPlus)

OSTUDA V LITOMYŠLI

Varhany v piaristickém kostele v Litomyšli ještě nehrají

„Na historické nástroje můžeme sice pohlížet jako na nedokonalé pokusy starých varhanářů, které jsou dnes v mnoha ohledech překonané, ale také si musíme uvědomit, že jsou výpovědí o době, kterou my už nepamatujeme…” praví Vít Kadeřábek v rozhovoru pro městský zpravodaj Lilie.

Větu, která posloužila jako podtitul mého dnešního textu, najdete v rozhovoru s varhanářem Vítem Kadeřábkem z firmy Organa sídlící v Kutné Hoře. Je jedním z absurdních výroků obsažených v článku nazvaném Přelaďování varhan bude pokračovat, až počasí dovolí, který zájemce najde ve zpravodaji města Litomyšle jménem Lilie a který je podepsán tiskovou mluvčí města Janou Bisovou. Je to výživné „počteníčko“. Kdo by si snad býval myslel, že se u nás situace okolo restaurování varhan postupně lepší, dostává zde studenou sprchu.Continue reading

PRAHA – KOSTEL PANNY MARIE PŘED TÝNEM

Pražské varhany (2): kostel Matky Boží před Týnem

Přes přezíravý vztah některých našinců k tomu nejlepšímu, co se nám v oblasti historických varhan dochovalo, totiž k období baroka, patří dnes týnské varhany k těm jaksi samozřejmě hájeným…

Jaké máme v Praze nejlepší varhany? Na to se mne často ptávají nejen laici – ať již Pražané, či mimopražští –, ale i řada zahraničních kolegů varhaníků. Z nich mnozí by se ptát nemuseli, protože to vědí. Z literatury nebo alespoň z doslechu. Někdy totiž při dalším hovoru zjistím, že mě svojí otázkou jen tak zkoušeli.

Jestliže jste právě povytáhli obočí zvědavostí, o co vlastně jde, tak vězte, že mezi námi varhaníky preferuje každý trochu jiné typy nástrojů. A ten, kdo má rád nástroje pohodlné na hraní, si možná při obecně formulovaném dotazu zrovna právě na týnské varhany ani nevzpomene, protože jsou barokní a zdaleka ne všechnu literaturu je možné na ně zahrát. Což ovšem takového tazatele okamžitě pasuje mezi ty, kteří patrně nějak vřelý vztah k historickým varhanám vůbec nemají. A zahraničního kolegu nebo kolegyni právě to vždy zajímá, do jaké pomyslné kategorie si vás může zařadit.Continue reading

PRAHA – KATEDRÁLA POPRVÉ

Pražské varhany (1): katedrála sv. Víta

Úvodem o varhanách, které ještě ani neexistují, zato se o nich už hodně mluví

Vypůjčuji si tímto snad až poněkud troufale titul proslulé knížky Vladimíra Němce ze čtyřicátých let minulého století, která je dodnes oblíbeným zdrojem informací o varhanách v Praze, přestože je v mnohých detailech nepřesná či v některých ohledech dávno překonaná. Nelze se tomu divit, vždyť od jejího vydání uplynulo už hodně času.Continue reading

NEVYCHOVANOST SVĚTEM VLÁDNE (1) O jednom koncertě, který rušil křik malých dětí

Chvála “konzerv”

Toto je zamyšlení vánoční, i když je lze vztáhnout také ke kterémukoli jinému ročnímu času. A na mysli mám chválu nikoli konzerv masových či podobných pochutin, nýbrž “konzerv” hudebních. Ano, mnozí z nás milovníků hudby považujeme cédéčka a ostatní nosiče jim podobné za jakési hudební konzervy. A jako takové, v určitém smyslu, je máme za pouhá šidítka či neplnohodnotné náhražky pravého koncertního zážitku. Jistě platí, že řada interpretů dokáže nahrávat své snímky nikoli naráz a s chutí, ale na mnohokrát a zpravidla i docela otráveně. Koneckonců, koho by bavilo hrát stále stejný úsek hudby pořád dokola, dokud nebude hudební režisér spokojený. Jenže co on má chudinka dělat, jsou-li tam pořád chyby a navíc je to falešně. Ponoukat ku zlepšení, samozřejmě. Trvá-li dřina déle, všeobecná únava nakonec způsobí, že výsledek může být bezchybný, ale nijak zvlášť chutný.Continue reading