NEVYCHOVANOST SVĚTEM VLÁDNE (2)

Nářek v chrámu Páně

Nebývá zvykem, aby autor příspěvku takto navazoval na svůj vlastní zveřejněný text. Na vysvětlenou musím předeslat, že ze všech reakcí, jichž jsem po zveřejnění článku Chvály „konzerv“ (najdete zde) dostal na svoji soukromou e-mailovou adresu překvapivě mnoho, stojí několik za to, abych se o ně s vámi podělil.

První e-mail přišel téměř zároveň s vydáním článku, což bylo dopoledne na svátek sv. Štěpána. Psal jsem svůj text o předchozí noci vzápětí po božíhodovém koncertě a ještě nad ránem odeslal, což bývá nutným osudem recenzentů; v tomto případě ale o recenzi samozřejmě nešlo, spíše o vyjádření zoufalství nad úpadkem mravů rodičů malých dětí. Hned se ukázalo, že pisatel Operu Plus ještě ani nečetl, šlo totiž o zvědavý dotaz návštěvníka dotyčného koncertu, ke kterému se za chvíli vrátím.

Po svátcích se mně ozvalo také několik kněží, kteří mě upozornili, že také oni sami při mších velmi trpí křikem a lomozením dětí a neschopností jejich rodičů je buď uklidnit, či se s nimi vzdálit. A s nimi že trpí i celé společenství věřících v kostele přítomných, dokonce se tak děje i v případech, kdy mají rodiče s dětmi rezervovány oddělené prostory v přilehlých místnostech, kam je dění v kostele obrazem i zvukem přenášeno. Taková účast na mši svaté je tedy samozřejmě pro všechny přítomné platná.

Psalo mi i několik dalších přátel ve smyslu, jak moc jim neklid v kostelích vadí, nicméně že se stydí rodičům dětí něco říci, aby sami nebyli považováni za nezdvořilé a netaktní a malé děti nemilující. Vzpomínám si, že první excesy tohoto typu se ale dály už dávno, například nikdy nezapomenu na geniální kázání Patera Jiřího Reinsberga při jedné mši sv. v kostele Matky Boží před Týnem. Vysvětloval v něm humornou formou, kterak hlučící děti vadí soustředění věřících, a hlavně, že mnozí rodičové vodí děti do kostela vlastně někdy i proto, aby se svými ratolestmi pochlubili a tím že tedy hřeší těžkým hříchem pýchy. Během onoho kázání postupně většina rodičů nenápadně mizela s uzardělými tvářemi. Pater Reinsberg ovšem neopomněl zároveň sdělit, že má děti rád, že se však třeba rodiče mohou vystřídat, pokud chtějí být na mši svaté, což je samozřejmě žádoucí. Celé osazenstvo kostela se při jeho promluvě usmívalo a některé Paterovy formulace dokonce vzbudily hlasitý smích.

Já mám děti také rád, ale mám pocit, že se situace stále zhoršuje. Hlasité projevy hloučku vřískajících dětí už školou povinných, kterak se honily v jednom pražském evangelickém kostele se psem (!) okolo lavic a dalšího imobiliáře, to mi byl vskutku divný pohled. Sice se nekonala právě bohoslužba, pouze jsem měl zkoušku varhan, ale i tak.

Nyní už cituji z e-mailu návštěvníka koncertu:

Vážený pane docente,
mám dotaz k závěrečné improvizaci včerejšího koncertu v kostele sv. … 
(vynechal autor) v Praze. Při Vaší poslední improvizaci v kostele brečelo nějaké dítě a mužský hlas na to zareagoval hlasitým projevem. A Vy jste na to zabouřil na varhany.

Bylo to vše náhoda, že nějaké dítě během koncertu rušilo poslech, posluchač toho měl dost a svým řevem dal najevo, že se mu to nelíbí a Vy jste toho při improvizaci využil a zareagoval na to svou hrou, nebo zápletka s dítětem a posluchačem byla zinscenovaná a šlo ve skutečnosti o hudební ztvárnění vraždění neviňátek (brekot dítěte jako naříkání neviňátek, zařvání posluchače jako příkaz Heroda)?

S pozdravem … (jméno tazatele vynechal autor)

Nelenil jsem a obratem odpověděl:

Vážený pane,
děkuji Vám za Váš e-mail a věcný dotaz. Zápletka předem zinscenována nebyla. Podstatou improvizace je, že kromě určitých předem za leta mnohokrát vyzkoušených různých hudebně logických postupů je vše ostatní opravdu dílem okamžiku. Poslední improvizace se z pod mých rukou vyvinula poněkud bouřlivě právě následkem mimořádně intenzivního dětského pláče naprosto spontánně. Zvukový doprovod mužského hlasu byl také velice spontánní a Váš mimohudební výklad je velmi nosný a významově přesvědčivý. Jsem Vám za něj vděčný.
Váš Jaroslav Tůma

Obzvláště zajímavý a poučný byl pro mě obsah e-mailu, který jsem dostal od svého přítele ze středně velkého města. Dovoluji si z něho vyjmout:

… Chování návštěvníků chrámů při koncertech je u nás, alespoň myslím, zatím velmi spořádané až příkladné, tam my problém nemáme. Ovšem chování dětí (a já říkám: hlavně jejich netečných rodičů!) při bohoslužbách je už za hranou a zvažuji, že budu jezdit do jiné farnosti, bude-li to tam ovšem lepší. Slyším nad sebou samozřejmě ono „Nechte maličkých přijíti ke mně, neboť jejich…“, na druhou stranu už se v tom neutuchajícím hluku prostě nedokážu sám soustředit…

Napíšu Vám jednu historku: Říká se, jak jsou jižanské národy hlučné, pokřikující atp. Nevím, obecně to možná platí, ale v kostelích určitě ne! Tam bychom se od nich mohli (a měli!) co učit. Vzpomínám na jednu nedělní mši na Yucatánu v kostele v Playa del Carmen. Přišel jsem o dost dřív, abych si sedl. A opravdu bez problémů jsem se posadil doprostřed chrámové lodi. Desítky, spíše stovky lidí byly ovšem venku. Každý s sebou přinesl spoustu jídla, byly tam připraveny stoly, džbány s limonádami (bylo kolem 32 °C).

Pak ke mně přišel pán a velmi slušně mě požádal, abych si sedl jinam, že ta místa jsou vyhrazena pro niños…

Zvenku pak nakráčely dva zástupy dětí, kluci v modrých tričkách doprava, děvčata v bílých a růžových tričkách doleva, u každé skupiny po dvou třech náctiletých jako „dozor“, který ovšem v podstatě nebyl potřeba. Rodiče a dospělí zaujali místa po bocích a mše, v níž kněz střídal španělštinu s angličtinou, byla veselá a přitom navýsost spirituální. Hučela spousta větráků (klimatizace tam nebyla), lidé se potili a prakticky každá žena měla vějíř. Všichni se usmívali a byli v pohodě. Přitom si určitě nemyslím, že by desetileté dítě české a mexické mělo rozdílnou potřebu běhat, mluvit a povykovat. Nu, jiný kraj, jiný mrav – možná je to lepší na Moravě?

Dvě věty závěrem: Bohužel, nejde zdaleka jen o palčivý problém koncertů či bohoslužeb v kostelích. S rušícími dětmi a jejich netečnými rodiči se nezřídka setkávají i návštěvníci koncertních sálů a divadel.

Jaroslav Tůma, 18/1/2016 (napsáno pro OperaPlus)

OSTUDA V LITOMYŠLI

Varhany v piaristickém kostele v Litomyšli ještě nehrají

„Na historické nástroje můžeme sice pohlížet jako na nedokonalé pokusy starých varhanářů, které jsou dnes v mnoha ohledech překonané, ale také si musíme uvědomit, že jsou výpovědí o době, kterou my už nepamatujeme…” praví Vít Kadeřábek v rozhovoru pro městský zpravodaj Lilie.

Větu, která posloužila jako podtitul mého dnešního textu, najdete v rozhovoru s varhanářem Vítem Kadeřábkem z firmy Organa sídlící v Kutné Hoře. Je jedním z absurdních výroků obsažených v článku nazvaném Přelaďování varhan bude pokračovat, až počasí dovolí, který zájemce najde ve zpravodaji města Litomyšle jménem Lilie a který je podepsán tiskovou mluvčí města Janou Bisovou. Je to výživné „počteníčko“. Kdo by si snad býval myslel, že se u nás situace okolo restaurování varhan postupně lepší, dostává zde studenou sprchu.Continue reading

PRAHA – KOSTEL PANNY MARIE PŘED TÝNEM

Pražské varhany (2): kostel Matky Boží před Týnem

Přes přezíravý vztah některých našinců k tomu nejlepšímu, co se nám v oblasti historických varhan dochovalo, totiž k období baroka, patří dnes týnské varhany k těm jaksi samozřejmě hájeným…

Jaké máme v Praze nejlepší varhany? Na to se mne často ptávají nejen laici – ať již Pražané, či mimopražští –, ale i řada zahraničních kolegů varhaníků. Z nich mnozí by se ptát nemuseli, protože to vědí. Z literatury nebo alespoň z doslechu. Někdy totiž při dalším hovoru zjistím, že mě svojí otázkou jen tak zkoušeli.

Jestliže jste právě povytáhli obočí zvědavostí, o co vlastně jde, tak vězte, že mezi námi varhaníky preferuje každý trochu jiné typy nástrojů. A ten, kdo má rád nástroje pohodlné na hraní, si možná při obecně formulovaném dotazu zrovna právě na týnské varhany ani nevzpomene, protože jsou barokní a zdaleka ne všechnu literaturu je možné na ně zahrát. Což ovšem takového tazatele okamžitě pasuje mezi ty, kteří patrně nějak vřelý vztah k historickým varhanám vůbec nemají. A zahraničního kolegu nebo kolegyni právě to vždy zajímá, do jaké pomyslné kategorie si vás může zařadit.Continue reading

PRAHA – KATEDRÁLA POPRVÉ

Pražské varhany (1): katedrála sv. Víta

Úvodem o varhanách, které ještě ani neexistují, zato se o nich už hodně mluví

Vypůjčuji si tímto snad až poněkud troufale titul proslulé knížky Vladimíra Němce ze čtyřicátých let minulého století, která je dodnes oblíbeným zdrojem informací o varhanách v Praze, přestože je v mnohých detailech nepřesná či v některých ohledech dávno překonaná. Nelze se tomu divit, vždyť od jejího vydání uplynulo už hodně času.Continue reading

NEVYCHOVANOST SVĚTEM VLÁDNE (1) O jednom koncertě, který rušil křik malých dětí

Chvála “konzerv”

Toto je zamyšlení vánoční, i když je lze vztáhnout také ke kterémukoli jinému ročnímu času. A na mysli mám chválu nikoli konzerv masových či podobných pochutin, nýbrž “konzerv” hudebních. Ano, mnozí z nás milovníků hudby považujeme cédéčka a ostatní nosiče jim podobné za jakési hudební konzervy. A jako takové, v určitém smyslu, je máme za pouhá šidítka či neplnohodnotné náhražky pravého koncertního zážitku. Jistě platí, že řada interpretů dokáže nahrávat své snímky nikoli naráz a s chutí, ale na mnohokrát a zpravidla i docela otráveně. Koneckonců, koho by bavilo hrát stále stejný úsek hudby pořád dokola, dokud nebude hudební režisér spokojený. Jenže co on má chudinka dělat, jsou-li tam pořád chyby a navíc je to falešně. Ponoukat ku zlepšení, samozřejmě. Trvá-li dřina déle, všeobecná únava nakonec způsobí, že výsledek může být bezchybný, ale nijak zvlášť chutný.Continue reading

BRNO – varhany Mathis

Brno má nové varhany, jejichž význam přesahuje regionální hranice

Už jste si všimli, že jméno člověka někdy jakoby předznamenává jeho osobnost? Nebo základní vlastnosti? Jistě, jsou jména v tomto směru zcela indiferentní, jindy však je uvedená skutečnost zřejmá. Zda něco takového vyplývá z dob dávných, kdy bylo možná pro někoho ustanoveno z moci úřední třeba příjmení Pokorný jen a jen proto, že se někomu takovým dotyčný člověk jevil, to je jeden z možných výkladů. V dalších generacích příslušníků daného rodu však oni Pokorní zdaleka pokorní být nemusejí, to je jasné. Stejně tak třeba pan Zedník nemusí být zedníkem, ale instalatérem. Jeden takový působí na pražském Žižkově, jak jsem se nedávno přesvědčil. Někteří lidé ale čest svému jménu dělají, respektive naplňují třeba svým chováním dokonale představy, jaké bychom o nositelích daného jména mohli mít, aniž bychom je osobně poznali.Continue reading

RIEGER KLOSS

Ohlédnutí za slávou varhanářské firmy Rieger-Kloss v Krnově

V minulých týdnech se ve varhanických kuloárech začalo šuškat, že s firmou Rieger-Kloss je to nahnuté. Údajně v továrně nyní pracují pouze ředitel a vrátný. Všichni, kdo měli co společného s výrobou varhan, prý už odešli. Nevím, zda tomu lze věřit. Vždyť podobné zkazky v nepravidelných intervalech poletují končinami českými, moravskými i slezskými už od začátku devadesátých let minulého století. A to přesto, že jsme se jindy opakovaně dovídali, jaké úžasné varhany staví krnovská firma tu pro USA či Jižní Koreu, tu zase do Číny.Continue reading

KAREL PAUKERT

Karel Paukert osmdesátníkem!

Toto měla být recenze varhanního koncertu, kterou jsem se uvolil napsat, přestože recenze píšu nerad a jen zřídka, jelikož sám na varhany hraju, a to nikoli pouze pro zábavu, ale věnuji se jim profesně. Recenzovat veřejný výkon varhaníka je prý pro recenzenty nevarhaníky nadlidský úkol, mnozí z nich se mu vyhýbají jako čert kříži. Tvrdí, že varhanám nerozumí. Ti dobří podle mého neprávem, protože varhanní interpretace má sice své specifické potřeby, nicméně základní požadavky na umělecky přesvědčivý a kvalitní výkon jsou u ní stejné, jako když se posuzuje symfonický nebo komorní koncert či třeba operní představení. Občas proto na žádost redakcí píší o sobě navzájem kolegové, to však přinášívá buď zlou krev, padne-li v textu byť i jen nepatrná výhrada k výkonu, nebo je zase taková stať bezobsažná a třeba i jen účelově pochvalná. Tehdy téměř nestojí za to se vůbec začítat.Continue reading

Varhany osmi diecézí

Johann Jakob Froberger (1616 – 1667): Toccata in F
Zlatá Koruna – klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie / Českobudějovická diecéze
Abraham Starck 1699 (II/P20) – konzervace Vladimír Šlajch před 1989

Johann Jakob Froberger: Toccata in F

Johann Pachelbel (1653 – 1706): Ciacona in d
Plasy – dříve konventní, nyní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie / Plzeňská diecéze
Abraham Starck 1688 (II/P28) – rekonstrukce Vladimír Šlajch 2006

Johann Krieger (1651 – 1735): Passacaglia in g
Doubravník – farní kostel Povýšení svatého Kříže / Brněnská diecéze
Jan Výmola 1760 (II/P18) – restaurování Dalibor Michek 2009-2013

Johannes Brahms (1833 – 1897): Chorálová předehra a fuga O Traurigkeit, o Herzeleid
Rychnov nad Kněžnou – zámecký kostel Nejsvětější Trojice / Královéhradecká diecéze
Jiří Španiel 1843 (II/P37)

Robert Schumann (1810 – 1856): Kánon h moll op. 56, č. 6
Jaroslav Tůma (1956): Improvizace – Interludium
Olomouc – katedrála sv. Václava / Olomoucká arcidiecéze
Rieger 1886 (III/P50)

Enrico Bossi (1861 – 1925): Téma s variacemi cis moll
Litoměřice – katedrála sv. Štěpána / Litoměřická diecéze
Jehmlich 1944 (IV/P53) – generální oprava Jehmlich 2000

Bohuslav Martinů (1890 – 1959): Sonáta pro cembalo / transkriboval J. Tůma
Ludgeřovice – farní kostel sv. Mikuláše / Ostravsko-opavská diecéze
Rieger 1932 (II/P45) – generální oprava Robert Ponča 2005

Jaroslav Tůma: Lidská křaplavost aneb anjelská líbeznost
(podle Adama Václava Michny)
Litoměřice – katedrála sv. Štěpána / Litoměřická diecéze
Anonymus před 1627 – restaurování Vladimír Šlajch 1992

Jaroslav Tůma: Vyšehrad – improvizace na symfonickou báseň Bedřicha Smetany
Praha – bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě / Pražská arcidiecéze
bratři Paštikové 1903 (III/P49)

ARTA Records 2017, F10225