O intepretaci varhanní hudby s Jaroslavem Tůmou

Kolem varhanní intepretace koluje řada legend: že nelze na varhany hrát rytmicky, že se na ně nedá hrát v rychlejším tempu, že se na ně nedá hrát „s výrazem“, že je to více přístroj než hudební nástroj. O mnohých těchto legendách hovoří spis Jaroslava Tůmy vydaný v prosinci 2016 nakladatelstvím 2HP Production s.r.o. v edici ARTA Music s názvem O intepretaci varhanní hudby s přihlédnutím k jiným klávesovým nástrojům.

Cenný spis Jaroslava Tůmy o varhanní intepretaci

Jaroslav Tůma je dnes vrcholnou hráčskou autoritou. Jeho umělecké zájmy jsou všestranné. Věnuje se nejen varhanní interpretaci samotné včetně ne tak často vídaného umění improvizace, ale i stavbě varhan a jejich rekonstrukcím. A jako „vedlejšímu“ produktu svého varhanního interpretačního umění se také věnuje hře na cembalo a na různé předchůdce dnešního moderního klavíru a tu a tam potkáme i jeho kompoziční práci.

Základem Tůmova výzkumu, který je ve spise prezentován, je řada nahrávek pořízených na různých varhanách několika mladšími varhaníky, vesměs studenty nebo absolventy hry na varhany nebo na cembalo na Hudební fakultě pražské Akademie múzických umění.

V několika případech vypomáhali stážisté nebo zahraniční studenti studující na HAMU v rámci programu Erasmus. Několikrát byly nahrávky pořízeny na pozitivu nebo na cembalu. Jaroslav Tůma vybral pro své experimenty zajímavé nástroje na území České republiky a v Německu. Stylový rozptyl děl uplatněných na nahrávkách sahá od raně barokní hudby až k hudbě dvacátého století. Velmi často byl jeden titul natočen dvakrát i vícekrát různými hráči za účelem srovnání odlišných intepretací. Většinou byly nahrávky pořizovány studiovým způsobem, v pár případech se jednalo o záznam z koncertů. Nahrávky byly pořízeny jednotným nahrávacím zařízením a jedním nahrávacím týmem vedeným zkušeným mistrem zvuku Alešem Dvořákem, mimo jiné právě výborným znalcem specifiky natáčení varhan.

V úvodních kapitolách spisu Jaroslav Tůma jako nanejvýš zkušený interpret jak v oblasti koncertních produkcí, tak v oblasti studiového i „live“ nahrávání a v neposlední řadě také jako pedagog ovládající vysvětlování nejrůznějších aspektů interpretace, uvádí řadu myšlenek, kterými vymezuje možnosti svého výzkumu. Především jde o myšlenku, že sice grafy, do kterých byly zvukové záznamy převedeny a jsou ve spise publikovány, leccos prokážou, ale stále ještě nejsou dostatečně podrobné na to, abychom z nich vyčetli vše, co umí zaznamenat zkušené lidské ucho. Dále jde o sérii úvah o různých typech natáčení. Pro tyto experimenty byla zvolena taktika minimálních střihových úprav v zájmu interpretační autenticity.

Velkou kapitolu tvoří informace o specifikách varhanní hry. Tato kapitola je určena hlavně širší veřejnosti neobeznámené s takovými jevy, jako jsou rejstříkové dispozice různých nástrojů, krátká a lomená oktáva, problémy spjaté s hrou na nožní klávesnici, problémy spjaté s různým technickým vybavením nástrojů, nutnost při intepretaci brát ohled na takzvanou intonaci nástroje a konečně otázky související s akustikou prostoru, ve kterém je nástroj umístěn, a z toho vyplývající hráčova agogika, artikulace a rytmičnost. Právě zde Jaroslav Tůma vysvětluje, nebo dokonce vyvrací některé mýty o varhanní intepretaci zmíněné v úvodu této recenze. Rovněž jsme ve spise seznámeni s problémem toho, že vlastně neexistuje odborná kritika varhanní hry. Buďto o ní píší autoři nerozumějící specifikům hry na varhany, anebo – vlastně v lepším případě – se kritici vyhýbají tomu o varhanních koncertech a nahrávkách psát.

Centrální kapitoly knihy tvoří vlastní rozbor nahraných ukázek a jejich porovnávání s nezbytnými informacemi o technickém a rejstříkovém vybavení jednotlivých nástrojů. Grafy umožňují čtenáři a posluchači dvou přiložených CD sledovat jednotlivé agogické odchylky při hře a porovnávat pojetí různých hráčů. Objektivně je zde například prokázaná odlišná agogičnost u intepretace různých stylových údobí. V závěru tohoto bloku vyslovuje autor spisu naději, že další technické prostředky (například současné kamerové snímání hráčových rukou a ventilů u jednotlivých píšťal – samozřejmě se simultánním záznamem výsledného zvuku) v budoucnu pomohou být v bádání ještě přesnější. Rovněž tak by bylo zajímavé v rámci „vybádaných“ myšlenek porovnávat starší a dnešní nahrávky, a tak zjistit různá vývojová stádia varhanní intepretace a vlastně interpretace hudby vůbec.

Poslední strany spisu jsou věnovány údajům o nahrávaných skladbách a o hráčích natáčejících jednotlivé snímky.

Ve spise O intepretaci varhanní hudby Jaroslava Tůmy vznikla nesmírně cenná studie, která je zajímavá nejen pro vrcholné profesionály, ale pro hudebníky a posluchače vůbec. Autor knihy se dotýká řady problémů intepretace a z tohoto hlediska je publikace přínosná obecně.

Na několika místech se autor Jaroslav Tůma jakoby stydlivě omlouvá, že se necítí být tím „pravým vědcem“, že je (pouhý?) praktik, který se chce objektivními metodami dobrat dalších nuancí v umění interpretace. Tato obava není vůbec na místě. Spis je vrcholně odborný. Ostatně Tůma si sám odpovídá na straně 16:

„Vím ale, že těžko kdo jiný, než právě interpret hudbou a studiem konkrétních skladeb se zabývající, se může dobádat skutečností, kterých se naopak teoretik na slovo vzatý, ale praktickým muzicírováním nedotčený, dobádat logicky a z principu nemůže.“

A v poznámce pod čarou doplňuje 110 let starým citátem z knihy Alberta Schweitzera Johann Sebastian Bach, kde je uváděn pro některé možná extrémní výrok Charlese Marii Widora:

„Nikoli neprávem dnes litujeme toho, že naši estetikové jsou jen zřídka zároveň výkonnými umělci a nejsou schopni brát v úvahu věci z toho stanoviska, z jakého je pojímá hudebník. Neexistuje žádný kontakt mezi filosofií umění a tvůrčím a výkonným uměním.“